Jdi na obsah Jdi na menu
 


  Pověsti (trochu strašidelné) z okolí našeho letiště

Bludičky

U Jilmu na hrázi bydlívala jakási Anka Černá. Byla chudá od rána do večera se lopotila, ruce samý mozol, ale v noc si občas přivlastnila co nebylo její.Občas cizí snop, občas cizí kupka sena.
Jednoho dne se vracela se souškou na zádech a namířila si to přes vypuštěný rybník rovnou ke své chaloupce. Najednou před sebou uviděla bludná světýlka, otočila se zpět, ale byli i za ní! Popadla ji panika a unikala jak mohla, ztrácela směr, bořila se až po kolena. Soušku také zahodila a až k ránu se naprosto vysílena dostala domů.


Boháčkův přízrak

Lichvář z nejlichvářovatější býval jistý Boháček. Využíval lidského neštěstí a půjčoval na nekřesťanský úrok, mnohého nešťastníka přivedl na mizinu. A že se sám neodkázal ani ve své smrti oprostit od své hamižnosti, můžeme potkati na náměstí jeho přízrak.
Na tichém náměstí, vždy kolem 11-té hodiny se zjevuje, obchází šouravě dům po domu, oblečen do dlouhého tmavého kabátu, na hlavě noční čapku se střapcem a sešlapané pantofle včetně měšce se zlaťáky vydávají nezaměnitelný zvuk, když usedá na kašnu a začne přepočítávat váček zlaťáků. Začne je vyndávat a sázet do řádků vedle sebe. Počítá a ne a ne se dopočítat. To tak dlouho až mu věžní hodiny odbitím 12-té odměří jeho čas a zmizí jak pára nad hrncem. Prý se nedopočítá nikdy. A tak se jeho lakomé „Ááááách“ bude linout temným jilemnickým náměstím až do skonání věků, jako varování všem mamonářům.


Bratrovražda u Jilemky

Jednoho jeli ze Štěpanic dva bratři a došlo k nim Jilemky k prudké hádce. Padala ostrá slova, pak i rány a nakonec na sebe bratři vytáhli kordy. Marně je kovář i jeho sousedé od sebe trhali. V souboji jeden druhého zabil. Na památku hrůzného činu dal úředník štěpanického panství Jan Bledina postavit v tom místě pomník. Ještě dnes jej můžeme najít v zahrádce malého domku u mostku přes Jilemku směrem k náměstí. Tam byl přemístěn ze svého původního místa, od staré kovárny naproti, která byla svědkem hrůzného činu. Pozorný čtenář ještě může najít na torzu pomníku nápis „Letha Panie 1595...“.


Černokněžník Vejrych

Po celou 30-ti letou válku a také několik let před a po ní svíral moc na Jilemnicku hejtman Vejrych - Jan Weyrich z Gemselfelsu (Václav Weyrych z Gemsfelsu). Lidé jej znali ještě z dob, kdy sloužil nekatolickým pánům, nyní Vejrych obrátil a nutil sedláky, aby přestoupili ke katolické víře. Vejrych se oddával tzv. černé magii a hledal v ní cestu jak proplout touto tak těžkou dobou. Byl to tvrdý a neúprosný mocipán, ale ne bez citů. Přetvářela jej doba a jeho postavení. Jeho poddání z něj měli respekt a hrůzu byl zosobněním odrodilce, prospěcháře a zaprodance ďábla, ale upřímně řečeno, nebyl horší než jiní v jeho době. V roce 1646 získal hejtman šlechtický titul s predikátem a erbem za svou horlivost. Před svou smrtí v roce 1661, kterou patrně cítil v předstihu, se zbavil všeho světského majetku.
Místo kde ležel Vejrychův statek nalezneme ještě dnes. Je to blízko křižovatky silnic na Brannou, Martinice a hlavního tahu od Martinic ku Hrabačovu býval hostinec „Ve Dvoře“. Původně to byl svobodnický statek s číslem popisným 22. To nám dokládá blízká ulice pojmenovaná K Vejrychovsku“. Celý statek byl poměrně komplikovaná stavba s rozsáhlými sklepy, později částečně zatopenými. Údajně vedly odtud tajné chodby do branského a jilemnického zámku. Následně zde byly ještě před pár desítkami let Stavebniny a zcela nedávno byly všechny stavby zničeny a tedy i poslední známky po Vejrychovi. V době nadcházející má tento prostor padnout nové zástavbě a tak i poslední torza podzemních skulptur padnou za oběť zubu času. Zůstanou jen pověsti a naše fantazijní představy. Nikdo už nenajde nikdy nenalezenou čarodějnou knihu temné magie hejtmana Vejrycha.


Vejrychovy „kousky“

Z otrub vhozených do kotle vřící vody dokázal vyčarovat rotu vojáků. Povětřím létal z jednoho konce panství na druhé.
I svým vlastním povozům dokázal přikázat, aby bez čeledínů samy pracovaly. Například hnojný vůz sám jezdil po poli a rozhazoval mrvu. Vejrych sám seděl obkročmo na vikýři a všemu se smál.
I na více místech dokázal býti. V jednu chvíli zlořečil robotníkům v Branné, jiný jej v tu dobu potkal Na Spálenách a třetí jej viděl na Mříčensku.


Čert a hak

Podobný zážitek měl i jeden soused, který si přišel k Vejrychovi vypůjčit hak. Nikoho, ale ve světnici neviděl, jen tu tlustou čarodějnou knihu o níž si všichni povídali. Směle k ní přistoupil a četl. Tu se ozvala veliká rána a od stropu visí chlupatá noha. Vzpřímila se jako živá a na konci kopyto. Najednou se ozve další rána a jako prve spadne druhá noha. Jako by to nestačilo ozve se třetí rána a spadl trup, pak obě ruce a posléze s děsivým řinkotem se kutálí i hlava. Soused omdlel a když se probral viděl nad sebou čerta, který po něm natahuje kostnaté drápy. Stihl se jen pokřižovat a schoulit do klubíčka. Vtom vešel Vejrych a čertovi jen pokynul rukou a ten se rozplynul, jen sirná pára po něm zůstala. „S čím si to zahráváš, opovážlivče,“ zahřměl Vejrychův hlas, „máš velké štěstí, že jsem přišel včas! Byl by ses věru se zlou potázal!“


Svatebčané

Tak i mladí svatebčané, když šli zvát Vejrycha na svatbu a nikoho nezastihli, neodolali a začali předčítat z knihy. Náhle se světnice začala plnit všelijakou havětí, pitvornými zvířátky a vousatými skřítky. Vejrych vstoupil již s úsměvem na tváři, rozhodil po světnici hrst jáhel, aby jej skřítci posbírali. Jak práci skončili, zmizeli tak tajemně jak se objevili.


Vejrych a švec

Švec Budina z Jeriovska se jednou v náladě toulal po lese a co nevidí. Spícího Vejrycha! A tu uviděl, že pověst nelhala, místo jedné nohy kopyto! Budina byl kopa veselá a tak se hned jal bráti míru na kopyto. Hned se v hospodě svým kouskem a pochlubila spěchal domů, aby ušil Vejrychovi botu a návlek na kopyto. Ráno spěchal s hotovým dílem k hejtmanovi, položil jej na práh a už upaloval zpátky. Vejrych jej však spatřil a už s pekelným klením a sakrováním uhání za ševcem. Švec byl však rychlý jak veverka a tak se dopálený hejtman vznesl do povětří. Švícko jen zabouchl dveře a již se celým stavením rozlehla obrovská rána jak Vejrych dopadl kopytem na zeď. Za velikého sakrování se rozlétlo sklo a oknem do světnice přilétla bota i s pouzdrem na kopyto. V Budinovi byla malá dušička, již nikdy nevtipkoval a nadosmrti se černokněžníkovi vyhýbal.


Vejrychovi havrani

Jednou v neděli čekal Vejrychův čeledín marně na svého pána, vstoupil do jeho pokoje a nikde ho neuviděl. V tom jeho zrak zabloudil, kde ležela pověstná Vejrychova kniha kouzel - čarodějná kniha. Zvědavost přemohla jeho strach z pána a tak přistoupil ke stolu, sklonil se nad knihou, chtěje číst, ale nerozuměl onomu písmu. Náhle do komory vlétl kovově černý havran a se zakrákáním usedl na skříň. A za ním druhý, třetí až jich nakonec bylo 12. Začal tedy tleskati, aby je vyplašil. „Co pán poroučí? Co pán poroučí?“, skřehotali havrani. Náhle pochopil, to nejsou havrani, ale zplozenci pekel. Tělo mu rozklovou a odnesou jej k pánovi pekel Satanovi! Náhle jej napadla spásná myšlenka: „Leťte na pole k lesu, kupky rozházejte a dobře zaryjte!“ Havrani v mžiku odlétli a jali se vykonávat přikázanou práci. Čeledín už nečekal, až se vrátí a utíkal pryč. Ale nedoběhl, nohy se mu podlomily a probral se až na svém lůžku a Vejrych se nad ním skláněl sám Vejrych řka: „Vstaň a hybaj po práci! A nikdy se už nepleť do věcí do kterých Ti nic není!“ Ale čeledín se nezvedal, zimnice s ním klepala a ještě dlouho si poležel. Po nějakém čase si nemohl než myslet, že to byl horečnatý sen. Ale lidé co se v ten den vraceli z kostela si všimli, že všechen hnůj na Vejrychově poli byl tak rychle zaorán.


Vejrychovo kopyto

Jednou již prostý lid nevydržel zlovůli mocipánů a jeho zloba se obrátila proti Vejrychovi ten tak tak unikl a ukryl se koruně vysoké borovice. Tam přečkal veškerý neklid a poté slezl dolů, jen když slézal si utrhl své kopyto. Časem jej tam nalezli místní kluci a donesli jej ševcům na Jeriovsko, kde zjistili, že opravdu sedí jak do díry do zdi tak do pouzdra na kopyto od ševce Budiny. Tomu lesu, který zachránil hejtmanovi život se začalo říkat Vejrychovsko. Vejrychovi brzy narostlo kopyto nové a říkalo se, že je už na tři okovaný a brzy z něj bude čert. To jak stále více peklu propadal.


Vejrychovo vojsko

Jednou hejtman přikázal svému čeledínovi, aby zatopil v krbu a přinesl ze sýpky pytel otrub. Když se v krbu oheň rozhořel, nasypal Vejrych za podivného mumlavého zaříkávání do ohně tajemný prášek. Voda ihned začala vřít, hejtman nadzvedl poklici a nasypal do ní otruby. Z nádoby ihned začali vyskakovat vojáci v plné zbroji a stavěli se hned do řady až jich bylo celé vojsko. Poté si Vejrych dal osedlat vraníka a v čele vojska vyjel potlačovat selské nepokoje na Jilermnicku. Po vítězné akci se vrátil zpět a vojáci opět mizeli v měděnci až z nic zbyli jen otruby.


Zvoník z Lánova

Chudobný jel jednou kol Vejrychových polí. Zálibně se podíval na obilí ve snopech a vzpomněl si na tvář své ženy, jak by ji trocha obilí potěšila. A jak pomyslel, tak učinil. Ale Vejrych se již brzy vše dozvěděl a kul pomstu. Jednoho srpnového dne těsně před bouří stoupal zvoník na věž, aby odzvonil klekání. V tu chvíli se Vejrych vztekle rozjel k Lánovu a hroznou silou na místě udeřil do zvonice. Na zdi zůstal otisk tří podkov. Zvoníka pak našli málo živého, ale nakonec jej přeci vzkřísili.


Vejrychova smrt

Vejrych zemřel v létě roku 1660 a jak bylo zvykem byla rakev s jeho tělem uložena v svátečních sametových šatech a další parádě hodné hejtmana ve sklepě po tři dny, kde měl být hlídán.
Ještě než se tak stalo šla služebná ze dvora do sklepa pro vodu, kde byla také studna. Zahleděla se na mrtvého pána a hlavou ji probleskla myšlenka, že všechno to bohatství co má na sobě zakopou do země a nikdo již z něj nebude mít užitek. I sebrala vzácný zlatý prsten a chtěla kvapně ze sklepa utéci. Náhle plamen svíce zaprskala a jakoby ze záhrobí se ozval hluboký hlas: „Zlodějko, vrať mi prsten!“ Vyjekla, sáhla za živůtek a spěšně hodila prsten zpět do rakve. Na vodu zapomněla, jen už aby byla ve světnici.
Navečer přišlo na řadu hlídání. První noc držela stráž děvečka. Kolem jedenácté hodiny večerní na pár minut usnula a když se probudila byla rakev prázdná. S jekotem vyběhla ze sklepa a všichni prohledali celý dům. Vejrycha nikde nenašli. Ráno pacholek, který šel zhášet svíce našel jeho tělo v rakvi jako by se nic nedělo.
Druhý den hlídal vysloužilý voják - čeledín Jakub, který tvrdil, že se nebojí ani čerta. Ale i on k ránu zdřímnul a tělo zmizelo. Kdy se až za denního světla všichni do sklepa vrátili, tělo opět leželo na svém místě.
Třetí noc po několika korbelích piva na odvahu opět hlídal Jakub. Scénář se opět opakoval - neuhlídal a k ránu bylo tělo opět v rakvi.


Vejrychův pohřeb

V den Vejrychova pohřbu bylo obloha zatažena temné šedivými mraky ze kterých po chvíli spustil prudký liják. Kdo nemusel se pohřebního průvodu nezúčastnil. Čtyři chlapi se chopili vší silou rakve, ale div ji nevyhodili do výšky jak byla lehká. Odklopili víko rakve a na dně ležel jen useknutý koňský ocas! Náhle se za nimi ozval smích. Ohlédli a hrůzou úplně zkoprněli. Vejrych seděl obkročmo na střeše svého dvorce. Zvedli rakev opět na ramena a strach zkoprnělí pokračovali ke hřbitovu. Po téměř nekonečné chvíli zjevení zmizelo a rakev jim náhle prudce ztěžkla v rukou a vypadla na zem až se víko odklopilo. Vejrych ležel v rakvi! Rychle přiklopil víko a spěchali na hřbitov od jihu, kde páter Ries požehnal rakev křížem v kostele pak spěšně odmumlal pár slov a již spouštěli rakev do hrobky a zahazovali ji hlínou.


Vejrychův duch

Již několik dní po pohřbu se temnou jilemnickou nocí začali prohánět podivné kočáry. Prý jich zpravidla bylo 12, vynořovaly se z lesů u Martinic a projížděli kol Vejrychova dvorce nebo jezdili po silnici od Roztockého háje podle dvora k Branné. Kočáry to byly zcela černé, na vysokých kolech, otevřené s broušenými svítilnami, které krvavé zářily. Kočáry byly tažené párem černých vraníků, kteří se vzpínali a letěli jak vítr, jejich postroje se leskly zlatem a stříbrem a na kozlíku seděl kočí v černém obleku stejně jako lokaj, stojící vzadu na stupátku. V každém voze si hověl černý pán a v tom posledním ... sám Vejrych!
Ale byly i dny kdy se Vejrych proháněl Jilemnicí i sám. To potvrdil i tkadlec Koblížek z Mříčné. Potkal se sousedem Šonským a tak šlapali spolu k Jilemnici. Po chvíli se kolem nich prohnal černý kočár oba chodce minul zastavil a z kočáru se ozvalo: „Koblížku, nasedni!“ Koblížek přišel blíž k otevřenému kočáru a chtěl se zeptat, komu vděčí za laskavé pozvání. Než ale cokoliv řekl, neznámá ruka jej drapla, vtáhla do kočáru a již ujížděli do tmy. Koblížek z oken po chvíli viděl pražský Karlův most a po chvíli se opět dveře otevřely a byl mrštěn do tmavého příkopu. Po celou dobu černá bytost jenž dělala Koblížkovi společnost nepromluvila. Koblížek se sebral z příkopu a viděl před sebou na silnici postavu. Viděl, že je to Šonský. Oba byli velmi celou příhodou rozrušeni a došli k závěru, že to nemohl být nikdo jiný než Vejrych.


Vejrychův ko
nec a bába Nezbedka
Dlouho se Jilemnice třásla Vejrychovými kousky. Tvrdí se, že konec tomu učinila jedna babka Nezbedka, kořenářka, žena nad jiné zkušená, postrach ženštin, které se o filipojakubské noci oddávaly hříšným čarám. Volali si ji, když jim kráva dojila krev místo mléka, když se dobytče rozstonalo, když si člověk ublížil nebo od uhranutí scházel na zdraví.
Dlouho se na Vejrycha připravovala, celé dny klečela před svatým obrázkem. Potom si opatřila režný pytel, teplou cihlu čerstvě vytaženou z pece, pramen pevného lýčí, do džbánku tříkrálovou vodu a do uzlíku svěcenou křídu. Než komůrku opustila, požehnala jí a zabezpečila ji před zlými duchy, kteří by se jí mohli mstít:

Kříž Boží přes dům leží,
kdo v něm leží - anjel Boží
vstupuje ze čtverých koutů,
pěti dveří,
nepřistupujte k mému loži,
až přečtu hvězdy na nebi,
šlépěje na stromech,
písek v moři,
trávu na zemi.
Dopomáhej mně,
Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch Svatý.
Amen.

Pokropila se na cestu pečlivěji než kdy jindy z kropenky u dveří a dala si pozor, aby vykročila pravou nohou a nepřipravila se už předem o zdárný výsledek. Pro posílení svého sebevědomí a proti strachu jenž malinko klíčil v její srdci si mumlala:

Jeden je Pán Bůh náš
Dvě tabule Mojžíšovy
Tři patriarchovy
Čtyři evangelistové
Pět ran Ježíšových
Šest mudrcových kamení
Sedm darů Ducha Svatého
Osmero blahoslavenství
Devatero kůrů andělských
Desatero Božích přikázaní
Jedenáct panen nevinných
v Rejně v Kolíně pochovaných
Dvanáct apoštolů rozeslaných
Jeden jediný Pán Bůh náš!

Na louce kvapně natrhala kytici „kominíčků“ a na křižovatce u lesa ze zastavila a vyndala tříkrálovou křídu a napsala kol sebe kruhu. Pak kladla po obvodu květ za květem, říkaje: „Toten, toten, nemůžeš ke mně pro ten...“ Svěcenou vodou pokropila sebe pak dvojitý kruh, stříkla na všechny světové strany a čtyřikrát pronesla: „Skrze tato svatá znamení nemáš ke mně moci!“ A pak již jen čekala na ďábelské kočáry.
Jen co první přijel, vzkřikla naň ze svého kruhu, se svěcenou vodou s křídou v levici a pravé ruce svěcenou křídu: „Zaklínám tě skrze Boha živého, pověz, kde je Vejrych!“
Ozvalo se jen temné: „Je dosud na Pražkém mostě!“ Tak učinila pokaždé, vždy zvěděla, že se Vejrych blíží a z jedenáctého kočáru se jí dostalo takové odpovědi: „Jede za mnou!“
To Nezbedka vyskočila z kruhu, křídou načrtla půlkruh, obložila totenem a vykropila právě včas, poslední kočár se samotným Vejrychem už je tu! Koně se vzpínali a řičeli, ale přes čarovný půlkruh se nedostali. Babka nelenila a dokončila kruh za kočárem a obložila totenem. Pak skočila do svého kruhu a prudce hodila cihlu do kočáru. Zablesklo a zahřmělo a temný kočár zmizel. Místo něj tam stál jen obrovský černý kocour, ale než se nadál už tam byla Nezbedka a šup s ním do pytle o ovázala jej lýčím. Pak se hned vydala vysoko do hor, kde jej měli roztrhat rarachové. Ale tvrdí se ale, že staré bábě kocour utekl a že jej nakonec chytil jilemnický pohodný. Těžko ale věřiti, že takový ďábelský duch jako ten Vejrychův, by se dal chytit od báby kořenářky, možná si jen bába udělala dobrou reklamu. Ale to vše jsou jen dohady. Budu-li citovat: „Můžeme se o tom hádat, přít a diskutovat, ale to je vše co s tím můžem dělat.“


Definitivní konec černokněžníka Vejrycha

Jilemnický pohodný se jednou vracel z Horní Branné a prodíral se závějemi přes Bohdaneč do Jilemnice a rozhodl se, že se si v bohdanečské hospodě odpočine. Když tu se před ním objevily plamínky zelených kočičích očí. Pohodný hbitě vyndal pytel a jal se kocoura chytit. Kocour s pohodným házel jako by v pytli nebyl obyčejný kocour, ale divoký kanec. Nakonec jej ale pohodný přemohl a i s pytlem usedl v hospodě na dubovou lavici. Přemýšlel o tom, že si z ostatních hostů vystřelí, a že jim namluví, že chytil ducha černokněžníka Vejrycha. Hosté, ale chtěli onoho ducha vtěleného do kocoura vidět. Pohodný tedy otevřel pytel a kocour vyběhl na stůl, celý naježený a sliny mu létají od huby - vzteklý jako sto čertů. Pohodná nelenil a sukovicí jej praštil do kožichu. Kocour zaječel a vyrazil stropem a nikdo ho už nikdy neviděl. Jen ve stropě po něm zbyla díra velikosti kola od vozu. Všichni zůstali jako přimražení i jilemnický pohodný. Tiše přemýšlel o tom, zda-li šlo opravdu o Vejrychova ducha. Roman Jirsa tvrdí, že vůbec nešlo o Vejrychova ducha, ale o černého kocoura ze štvaní jichž právě v lesích mezi Jilemnicí a Brannou bylo více než dost. Ale jak to doopravdy tehdy bylo se již nedozvíme. Je ovšem pravdou, že po této události se již Vejrychův duch neukázal a ani malilinko nezastrašil.


Vejrychova čarodějná kniha

A co se stalo s jeho „čarodějnou“ knihou? Říká se, že ji Vejrych ztratil už zaživa kdesi na polích u sv. Karla a že ji pak našel pocestný a listujíc v ní vyvolal ďábly a s hrůzou utekl. Raraši pak knihu sebrali a ulétli do horoucích pekel.
Jiní zase říkali, že kdes na jilemnickém dvorci doškář spravoval střechu a ve krovech nalezl tuto knihu, neodolal a jen co počal čísti, už tu byli čerchmanti „a co prej pán poroučí“? I vzpomněl si na hromadu kamení u roztockého háje a tak dal jim tu hromadu rozbíjet. Ďáblové rozbíjeli tu hromadu na štěrk a spravili tím jilemnickou cestu. Ale doškář nic nečekal a ďábelskou knihu spálil.
I ve Víchovské Lhotě u Hamplů prý měli jakous, snad Vejrychovu, čarodějnou knihu. Jednou v neděli odešli rodiče na trh a děti nechali doma. Když se vrátili, čekalo je nemilé překvapení. jejich malí čarodějové si nedali pokoj a předčítali. Teď seděli v rohu a ani nedutali, kol nich různé havětě, jenž dotírala na malé nezbedy. Naštěstí starý Hampl věděl co a jak. Hned začal číst - ale pozpátku! Havěť mizí jako mávnutím kouzelného proutku, jen děti jsou nesmírně vylekané!
Velmi zajímavé je vyprávění moudré kořenářky Patočkové z „Podkovy“ v Horní Sytové. Na samotě na kozelským potokem směrem ke Kácovu měl stavení starý hospodář. A právě on měl údajně Vejrychovu čarodějnou knihu. Snad právě proto se mu i v chudých letech dobře dařilo a tak víceméně šťastně proplouval podhorským životem. Jen smrt jeho ženy se mu odčarovat nepodařilo a tak se stal vdovcem. Žil dlouho, předlouho až si jednou dal zavolat souseda a řekl mu: „Nemůžu umřít sousede a to asi proto, že mám čarovnou knihu! Moc Vás prosím, odneste tu knihu do tůně v Poniklé, do „Dufníku“ a pak mi přijď říci co se s knihou dělo.“ Soused přislíbil, že tak udělá, ale neudělal. Pomyslil si, že je škoda se takového štěstí zbaviti. I rozhodl si, že si knihu ponechá, starému sousedovi zalže a všichni budou spokojeni. ale starý čaroděj vše poznal a zle se rozlobil. I vyslal jej podruhé, ale souseda opět popadla chamtivost a opět zalhal. Ale čaroděj vše opět poznal a zle sousedovi vyčinil, ten se zastyděl a napotřetí čarodějnou knihu opravdu hodil do tůně. To se začaly dít věci, voda se začala točit a vřít, všechny barvy pekelné vystřídala a zvuků ďábelských taktéž. Soused se zle vyděsil a vzal nohy na ramena. Jen přiběhl domů, hned zjistil, že stařičký čaroděj v poklidu skonal a prý mu vyřizuje poděkování za dobře vykonanou službu.
Tak to možná bylo s tajemnou knihu černokněžníka Vejrycha. Od té doby se o ní a ani o něm nic neproslechlo. Snad on i kniha odpočívají v poklidu, ať už v pekle nebo v nebi nebo třeba jen hnijí v zemi.


Černý pes „U obrázku“

O takovémto zjevení by mohl vyprávět jilemnický pekař, jenž se jednou před půlnocí vracel kolem „Obrázku“ na Kozinci do rodné Jilemnice a zničeho nic se před ním to černé zjevení ukázalo. Byl to pes velikánský jako uhel černý, se smutnýma ve tmě jasně svítícíma očima. „Kde tě sem čerchmant nese?“ zaklel pekař a už se díval, kudy by utekl. Ale ten pes před ním stojí a nechce ho nechat uniknout. Pekařovi se strachem orosilo čelo a zoufale vyhrkl: „Co chceš? Co žádáš ode mne?“ Odpovědí mu byla žalostná prosba: „Dej za mne třikrát sloužit mši svatou, abych došel vysvobození a míru!“ vystrašený pekař slíbil a zjevení zmizelo, doklopýtal domů, ale nezapomněl! Jak řekl tak nechal vykonat. To on prý pro klid prokleté duše nechal postavit památeční sloup s obrázkem.


Diblík

Jednoho děcka Dorníkovic přinesla domů, na statek U Erlebachů, diblíka. Hned jak paňmáma zjistila co je to zač, že v podobě černého kuřete zvostává, poradila ať ho dají do stáje a dobře se oň starají, jen vody mu napít nedávají. Jak řekla, tak udělali. A světe div se příští den se diblík změnil v krásného černého hřebce. Pamětlivi slov panímámy mu hned dali ovsa jen pít mu nedali a tak jim kůň léta pomáhal z toho nejhoršího. Pak jednou najmuli nového čeledína a zapomněli mu říci, že tomu černému koňovi nesmí dáti napít. Čeledín, nevěda co činí, mu dal vody. Kůň se napil, změnil se zase v černé kůře a hned utíkal zpět k černému lesu, kde jej děti před lety našli.


Jilm ve znaku

Na městském tržišti jenž bylo blížeji radnici stával mohutný jilm. Všem občanům a pocestným poskytoval stín a připomínal, že název města Jilemnice nepochází od jílu. V košaté koruně stromu hnízdili od jara do podzima ptáci a tak se ono zakoutí stalo oázou klidu a štěstí. Velmi neradostné proto pro všechny bylo, když padl za oběť ohni v roce 1788. Uchován proto zůstal aspoň v městském znaku.


Kletba Žuliánovy hrobky

Nad prudkou strání Na Drahách, jsou již jen poslední zbytky lomu nazývaného dle majitele Žuliánova hrobka. Toto místo proslulo špatnou pověstí a jedním z nejstrašidelnějších míst v Jilemnici. Jednou navečer z hospody U Labutě vyrazil peřimovský řezník pro býka. Nabádali ho, ať si vezme někoho s sebou. Řezník jen furiantsky odvětil, že to snad ještě zvládne a posměšně dodal: „Když bude nejhůř zavolám si na pomoc Petra!“. Petr byl právě onen zesnulý majitel pověstné hrobky. To bylo velmi opovážlivé a jak se ukázalo velmi nerozumné. U hrobky se mu začal bejček plašit a už s ním vůbec nic nezmohl. Náhle ze stínu vystoupila tajemná postava, řezníkovi vrazila dva pohlavky se slovy: „Tu máš a už mne nikdy nevolej!“ Později ho našli v místech, kde pod třemi lípami stával Machačkův kříž. Opustily ho všechny síly a už nemohl dál a do týdne zemřel.


Koptíkova hať

Dříve se jí říkalo Bartošova hať, v druhé polovině 17. století Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic tam dal stavět zámek, ale dílo zůstalo nedokončeno, protože roku 1670 zemřel.
Dříve tam jistě bývala mokřina, hať značila totiž cestu zřízenou z otepí, větví či kulatiny v močálu.
Ač se to nezdá příliš děsivé, zde strašívalo - kýchání! Všichni občané z toho měli strach a chtěli být z těchto míst co nejdříve pryč. I šel touto cestou jeden veselý tovaryš z hospody, řádně posilněn alkahólem. V městě právě radnice odbíjela půlnoc a blízko chasníka se ozvalo kýchnutí. Jak byl tovaryš v dobré náladě, nenapadlo ho nic strašidelného a od plic popřál: „Pozdrav Pámbu!“ A tu mu odpověděl mohutný hlas: „Již sto roků čekám na dobrou duši. Děkuji, že jsi mne vysvobodil!“ Až teď si chasník uvědomil, co se vlastně stalo. Přidal do kroku a od těch dob na oněch míst již nestrašilo.


Lázeňský vodník

„Za Lázněmi“
bývaly na potoce hned tři rybníčky za sebou a jednoho dne tam na stavidle byl jednou ženou viděn vodník přímo na stavidle jednoho z těch rybníků. Uviděla jak se snaží navléknout nit do jehly a nemůže se trefit. Chtěl si jistě vyspravit kabátek, ale věru se mu nedařilo. Jen ji uviděl už na ni mával a chtěl pomoci. Jenže ona nechtěla s vodníkem nic míti, raději dělala že nevidí a ni neslyší. Vodní se však rozčílil řka: „No počkej hlucháne, dočkáš se! Tu tvou hluchotu ti oplatím!“ A ač byla pak převelice opatrná, po letech zapomněla na dávnou hrozbu a vypravila si k rybníku přemáchnout trochu prádla. Poklekla k lávce, ta povolila a vodník ji stáhl do vody. Ještě že tam bylo mělko a tak se z vody vyštrachala.
Jindy zase šel kolem krejčík a vodník na něj pokřikoval: „Člověče zahoď ten železný sochor! Hej ty! Člověče! Slyšíš? Proč se vlečeš se železným sochorem?“ Krejčík nevěda o čem vodník mluví se nezastavoval a až doma o tom povyprávěl. měl moudrou ženu a tam mu říkala, že tím sochorem vodník dozajista myslel jeho jehlu, jenž měl zapíchnutou v límci. Ta ho jistě před vodníkem ochránila, když si ji pletl se sochorem.


Léčivá studánka

Mistr Matiásko byl kožešníkem a měl ve své dílně tovaryše, který ač přičinlivý a pracovitý měl problémy se zrakem, který mu po delší práci slzel. Mistr byl člověk uznalý a pokud to šlo, tovaryše Pepu pouštěl ven na procházku na sluneční světlo. Jednoho dne Pepík si šel odpočinout ke kapličce svatého Isidora, kde znaven usnul.
Náhle, nevěda zda spí či bdí, se mu zjevila přenádherná paní v bělostném šatu, z něhož se šířila krásná vůně a andělským hlasem promluvila: „Sestup ke studánce a umyj si oči v prameni!“ Pepík se probral a poslechl andělský hlas, tak dobře jeho očím již dlouho nebylo! Utíkal pak zpět do dílny a za čerstva vše vypovídal. I prosil druhého dne svého mistra, aby mohl opět k Isidorovi. Mistr mu vyhověl a když třetího dne šel opět ke studánce, dal mu mistr kartičku a olůvko, aby vše poznamenal. Když se třetího dne vrátil, stálo na kartičce jméno světlík lékařský. Kořenářka poradila, že to jméno bylinky, která rostla poblíž studánky a tak z odvaru bylinky a vody z Isidorské studánky si tovaryš oči dočista vyléčil.


O tajemném hlasu

Jednomu víchovskému rodákovi se jednoho dne roznemohla žena, byla zima , zlá futeř, že by psa nevyhnal, vichřice narážela na okna a stěny chalupy, vločky létaly jak divé a tak žena v horečkách muže zrazovala od cesty za doktorem. Ale nešťastný chalupník ve víře, že musí ženě pomoci vyrazil pro pomoc. Ze zoufalství a beznaděje se začal muž modlit, uprostřed vichřice volal o pomoc Boha svatého. Když tu náhle se ozval měkký příjemný hlas:
„Kam jdeš v té vánici?“
„Jdu pro doktora, žena mi stůně,“ odvětil udiveně chalupník, mysleje že již blouzní.
„Běž a vrať se k ní. Buď při ní, i víra uzdravuje!“
Spíše od strachu než pro pevnou víru se vracel s obavami domů. Jen však otevřel dveře, již ho radostně děti vítají a žena zdráva vstává z postele!


Skřítkové na hrabačovských hamrech

V Hrabačově, tam kde se stéká Jizerka a Cedron, byli kdysi hamry na zpracování železa. Dozvědět se o nich můžeme již v listině z roku 1492 a snad právě pro to se stráň nad soutokem jmenuje Hamrsko. Na hamrech se vyráběly nejrůznější nástroje. Sekery, motyky, lopaty, špičáky a různé zbraně (meče, halapartny, kopí či štíty).
V době, o které pověst vypráví, zde pracovali lidé, kterým se do práce moc nechtělo a protože jim hrdlo vysychalo, pili hojně kořalku. O to víc zvláštnější bylo, že vykonaného díla vždycky dost. Navíc, když už v sobotu nikdo v dílnách nebyl, ozývalo se odtamtud pracovní hlučení, údery a rachot, jako by se tam prací velice namáhali. V pondělí se pak kupily hromady již hotového zboží, které pak mohli ihned prodat. Ale z peněz moc neměli, cesta domů vedla kolem hospod, občas se mezi sebou i poprali a tak rodiny z nouze nevyšly.
A jako by to nestačilo, lenošní kováři zpychli. Obzvlášť jeden mladý říkal: „Divím se, že jste si na to strašení už dávno neposvítili! Hrdinové teda nejste. Ani nevíte z čí práce zahálíte. Já se na to, hoši, podívám!“ Ozývaly se hlasy, ať nehasí co ho nepálí, ale mnozí jej podporovali se slovy: „Jen ať přivede ta strašidla pěkně za uši! Aspoň se zasmějeme!“ Ještě mu pomohli vyrazit ze dveří suk, aby mohl utajen vše pozorovat a zamkli ho na hamrech a odešli. Do půlnoci se nic nedělo, mladý kovář se nudil, skoro usínal, občas si kořalky přihnul, ale usnout nechtěl. Jen co odbila půlnoc se to spustilo! Vodní se hlasitým klapáním spustilo, obrovské palice začaly dopadat, plameny se rozdmýchaly a od kovadlin se začal ozývat zvuk perlíků. Kovář hned přiskočil k díře od suku a co neviděl. Míhaly se tam malí skřítkové s velkými fousatými hlavami tak rychle, že je sotva stíhal sledovat. Modré kabáty, zelené čepice a červené kalhoty! Pracovali tak hlasitě a usilovně, že by to ani kopa hamrníků nedokázala. Jen jeden skřítek co pracoval u dveří byl stále neklidnější a něco si mumlal:

„Šafraforte, nemám šílu,
vidíš ve dveřích tu dílu?
Votamtud to tuže fouká,
všetečka se na nás kouká.“

Mladého kováře to neodradilo. Už už aby měl pidimužíky v hrsti! Ale skřítek byl stále mrzutější.

„Čmuchám, čmuchám člověčinu,
průvanem tu skoro hynu,
po šuku tam díla nová,
všetečka se neuschová.“

Kovář už počítal zlaťáky, které mu pidimužíci vynesou, nemusel by už do konce života pracovat. Hladově si představoval chasník. Zlato by bylo zadarmo a bez námahy. A to už trpaslík měl všeho dost a odvětil slovy, jako by mu z mysli četl:

„Darebák tam žlej še tají,
lakomošti ať še nají,
ničeho še nelekne,
tak ať čeba oslepne!“

A posledními slovy přiskočil ke dveřím a než se chasník nadál, bodl rozžhaveným nebozezem do díry po suku. Mladý kovář bolestí vykřiknula v tu chvíli se všude rozhostilo hrobové ticho. Všechno zmizelo a ztichlo. Navždy. Jen chasník se s bolestí a o jedno oko chudší potácel domů. Skřítci z hamrů nadobro zmizeli a kováři se museli moc ohánět, aby se uživili. Jen jejich jednooký druh jim připomínal doby, kterých si dost nedokázali vážit.


Štvaní na Brabenci

Dědeček Jaromíra Horáčka onehdy vyprávěl svému vnukovi příběh, který se přihodil jeho sousedovi. Ten se vracel kolem půlnoci z Horní Branné a jakmile vstoupil cestou do temného lesa, vítr znatelně zesílil a koruny stromu se výstražně rozkývaly. Ještě se poryvy větru nezklidnily a už se ozývaly zvuku divokých honců. Všude kolem se ozývají zvuky divoké honby, dusot štvané zvěře a noční hon zlých duchů. Náš hrdina již na nic nečekal a co mu sil zbývalo utíkal ven z lesa. Rozedraný do krve od větví a v patách divokého lovce jej omráčilo milosrdné bezvědomí. Probudila ho až ráno pichlavá bolest ze strniště kde v noci znaven umdlel.


Vodník

Babička Řehořková vždy tvrdila, že vodníka viděla na vlastní oči. Ten den bylo krásně a tak šla na houby a když se vracela domů přes lávku, všimla si, že na zábradlí sedí divný to mužíček. měl starou, pitvornou, vrásčitou tvář. Ústa jako kachní zobák, bystré vypoulené žabí oči. Dlouhé ulízané prameny vlasů, ze kterých crčela voda. Zelený kabátek a rozedrané, dříve sytě červené, kalhoty. Jen tam seděl a ani nedutal. Bábu Řehořkovic z toho obešly mrákoty a už už myslela, že z toho děsu spadne do vody. A on jakoby to věděl se začal potutelně usmívat. Náhle si bába vzpomněla, že proti vodníkovi pomůže si vzpomenout, s kým člověk jedl o velikonocích vejce. A vzpomněla si! Byl to tkalcovský tovaryš Jáchym Horáčků! Jen jí ta myšlenka přišla na mysl - žbluňk - a už zelený mužíček zmizel ve vodě.


Vodník od Kittlerova mlýna

Pod dnešním nádražím kdysi býval mlýn, zvaný Kittlerův, kde se vodník také zjevoval. Kdysi šel do města starý Pavlousek i se synem. Šli právě poděl Kittlerova mlýna, tam kde vede můstek na náhon. Stál tam stoleček, kolem mnoho různobarevných fábroů a pentlí a za stolkem vodník! Museli projí kolem něho a on už z dáli pokřikoval: „Pojďte nakupovat, pojďte nakupovat!“
Pavlousek prohodil k synovi: „To je hastrman. Dělej jako bys nic nevidělani neslyšel. Jinam by nám mohl ublížit.“ Tiše kolem něj proklouzli a když byli hodný kus za hastrmanem, ozvalo se varovné: „Máš podaru, žes nekoupil!“
Když se poté vraceli z města, Pavlousek byl notně v náladě a hastrman znova jakoby na ně čekal. „Pojď nakupovat! Pojď, jen pojď!“ A jen to zelenáč dořekl, Pavlousek zvedl svou sukovici a „Tu máš! Tu máš, ty chlemáne chlemá!“ Jedna rána do vodníka, druhá do stolku, všechno to žbluňklo do vody! Hastrman na chvíli zmizel pod vlnami, ale hned se vynořil, tvář zkřivenou bolestí: „I kdyby to bylo za rok, já ti to neslevím!“
Pavlousek se měl od těch dob na pozoru. Ale při velký vodě přec škodě neušel, bydleli dost blízko Jilemky. Sic i s rodinou život zachránil, ale majetek mu vzala voda.


Zmizelý hřbitov

Krom jednoho zmizelého hřbitova s kostelíkem na „červeném kopečku“ byl kostel se hřbitovem i poblíž současného vlakového nádraží. Později oba zmiňované hřbitovy i se zmiňovanými kostelíky začali dosluhovat a chátrat a tak jen pamětníci a občasné nálezy tuto skutečnost mohou doložit. A tak tehdy když kostel, který byl zasvěcen Božímu tělu začal chátrat by mohl vyprávět tuto zvěst.
Jednoho večera před posvícením, ženě od krejčího, jenž bydlel nedaleko, došlo dříví právě v tu chvíli, kdy měla vykynuté koláče na plotně. A tak poslala tovaryše Antona s učedníkem Vénou pro trochu toho topiva a zrovna na chátrající hřbitov. Oba sice učedník měl sice strach, ale nedovolili si panímámě oponovat. V strašidelné temnotě se rýsoval obrazy křížů na hřbitově a ani chátrající kostel nevypadal zrovna příjemně. Vstoupil vrzajícími vraty dovnitř a jali se trochy dřeva posbírati. Náhle jeden z nich zakopl a v pádu odhodil lampu, která zhasla a všude se rozhostila strašidelná tma. Náhle se studený vichr opřel do chatrných zdí a zabouchl vrata, takže se oba ocitli v černočerné tmě. Ač se snažili seč mohli a strach dal jejich konání většího úsilí, nedokázali najít východ. Oba se počali modliti a slibovati, že již nikdy za žádných podmínek nebudou ve svatostánku nic krásti a jakoby zázrakem se vrata otevřela a měsíční svit jim ukázala cestu domů. Ač bez topiva, vystrašeni, ale živi se vrátili bezpečně domů.

Okolí Jilemnice



Čern
ý brouk (Mrklov)
Jeden tkadlec co neměl zrovna lehký život jednoho dne vidí jak mu po stole běží velký černý brouk. I vzpomenul si na starou pověru a šup, už si ho strčil do podpaždí. Děvet dní ho tam nosil, nemyl se, nečesal, klel jak pohan a devátého dne náhle pod stolem vidí malého zeleného mužíčka a ten praví: „Co pán poroučí?“ A tu si tkadlec uvědomil, že te´d jde o jeho duši! Rozjímal, přemýšlel a náhle se rozhodl a brouka hned oknem vyhodil a mužíček se zmenšoval, ztrácel ... až ztratil úplně. Tkalci se ulevilo a už mu náhle problémy života nepřišly tak hrozné.


Dvě sestry
(Purklín)
K Roubence, studánce nedaleko Purklínské tvrze, chodívali dvě sestry, dcery zesnulého hradního pány, aby si odpočinuli a oblažily svou tvář chladnou vodou. Jednoho dne tam potkali krásného mladíka, Pána ze Smiřičína. Netrvalo dlouho a starší sestra v něm našla zalíbení. Za nějaký čas se již chystala veselka a starší sestra se rozhodla s ním odjet na jeho hrad. Ta mladší to velmi těžce nesla, vždyť přicházela o jedinou spřízněnou duši a i když za ní pravidelně dojížděli na návštěvu, stávala se stále chmurnější. Jednoho dne, když opět odjížděli jim, stejně jako jindy, mávala z hradeb a snad se jí hlava z lítosti zatočila, či chtěla více se vykloniti - nahla se více nad příkop a s děsivým výkřikem spadla z hradeb do hlubiny. Mladí manželé se ihned vrátili, ale mladší sestře již nedokázali pomoci a tak na místě, kde vydechla naposledy, dali zbudovat kovaný železný kříž.


Hrobník a ruka
(Horní Štěpanice)
Jedné zimy zmrzla v Mrklově nad Betlémem ženská v polích a pak ještě zapadala sněhem. Nikdo o ní nevěděl a když přišla obleva, přiběhla liška a nebožce ruku ukousala. Brzy na to ji našli a hrobník ji pochoval. Ale hned další noci měl hrobník strašný sen, kdy jej nebožka prosí, ať ji pohřbí i ruku. Vystrašený hrobník hned běžel k panu faráři a ten mu poradil, aby se ji zeptal kde ruku má. A tak se taky stalo, další noc se jí hrobník zeptal a ona mu přesně vypověděla a on hned příští ráno na ono místo běžel (bylo to poblíž Bílé skály) ruku našel a hned zčerstva ji k nebožce do hrobu pochoval. A od té doby již od ní měl klid.


Kristina a ohnivá metla
(Horní Branná)
Kristina Poňatovská
(schovanka Angeliny Zárubové ze Selkingu) spatřila jedno odpoledne 12. 11. 1627 nad nádvořím hornobranského zámku ohnivou metlu. Byla obrácena od severu k jihu, tedy ocasem do Krkonoš a násadou k branským lesům. Kristina měla pocit, že má vyběhnout na nádvoří, což také s křikem učinila a zde omdlela. Poté co přivolaný lékař doporučil, zavolat pro kněze, aby ji udělil poslední pomazání. museli poslat až do Bílé Třemešné, protože Kristina byla vyznání českobratrského, kde shodou náhod kněze Jana Stadia zastupoval Jan Ámos Komenský. Když Komenský dorazil, dívka se již probrala a tvrdila, že se jí ve spánku zjevil Ježíš Kristus a že jí dal schopnost vidět budoucnost. Poté několikrát upadla do stavu tělesné strnulosti, kdy jí nebylo možno nahmatat puls a ani nedýchala. J. A. Komenský jí nejdříve nevěřil, ale vše si pozorně vyslechl a později dokonce napsal dva spisy na obhajobu těchto vizí (Lux in tenebris (Světlo v temnotách) a Lux ex tenebris (Světlo z temnot)).
Kristina
tvrdila, že jí byl v jedné z jejich vizí nadiktován dopis pro Albrechta z Valdštejna, který jej varuje před císařem a ponouká jej k odchodu z jeho služeb. Ti co toto slyšeli nakonec sebrali odvahu (včetně J. A. Komenského) a sepsali tento dopis a dovezli jej do Valdštejnova sídla v Jičíně. Místní jezuité si vymohli na Valdštejnově manželce během vévodovy nepřítomnosti otevření dopisu a po jeho přečtení dali celé poselstvo dali uvěznit. Vrátivší se šlechtic je dal propustit, ale všichni poté odešli do exilu. J. A. Komenský se dva dny loučil s Horní Brannou, kde mu díky Kristině svitla naděje. Albrecht z Valdštejna se proti císaři postavil o 5 let později …


Martinický kostel
(Martinice)
Chodil po Čechách Ježíš Kristus a svatý Petr. Když dorazili do zdejšího pdhůří, přitočil se k nim čert a praví: „Vše co vidíte Vám dám, jen Martinice a Studenec si nechám!“ A tak se také stalo a v Martinicích kostel není dodnes. I stalo se jednou, že místní si chtěli kostel vystavit a tak sváželi kameny, cihly, písek, dřevo i vápno na místo, kde měl kostel státi. Měl stát Na Kotrbě směrem ke Studenci, což bylo na výšině nad obcí, takže ano sousedé by sem neměli daleko. Ale když druhý den přišli kostel stavět, na staveništi nebylo zhola nic. A tak si místní řekli, že asi čert zde kostel opravdu nechce a zůstalo při tom. Až později se zjistilo, že všechno stavivo bylo přeneseno do Roztok na místo, kde dodnes stojí kostel.


Mrklovský diblík
(Mrklov)
Jeden mrklovský sedlák si přinesl z procházky lesem černé kuře. Kuře ja jakési mokré atak jej dal osychat na pec. Je již pozdě večer a kuře stále po peci chodí a usnouti nemůže. Náhle frnk a už sedí sedlákovi na rameni a jen se z něj sype zrní. Náhle sedlák pochopil co si přinesl domů. Vzal diblíka, nedbaje na noční hodinu a odnesl ho tam kde jej našel. Odmítl laciné štěstí, neb velké neštěstí jej mohlo brzy následovat.


Ohnivá hlava
(Dolní Sytová)
Jedné svatojánské noci výminkář Pospíšil uviděl na vrcholu Zikmundova kopce jasné světlo. Byl to neposedný a zvědavý stařík a tak se vypravil toto tajemství prozkoumat. Když dorazil na kopec narazil tam na prohlubeň v které planul oheň a v něm plno zlaťáků! Nabral seč mohl a pak se spěšně vracel do chalupy. V chalupě zjistil, že veškerý poklad zmizel, tak si zaklel: „To mi byl čert dlužen, že jsem se tam šáboral!“ a co víc - pohledem z okna zjistil, že se na něj řítí obrovská ohnivá hlava, ze které do všech směrů šlehají plameny. Ozývají se obrovské rány, jak se stvůra snaží dostat do chalupy, ale vše jest pečlivě uzamčeno. Ráno pak sousedé jej našli oblečeného pod peřinou jak se celý třese. Roznemohl se natolik, že již nevstal a brzy mu zvonil umíráček.


Ohnivá ruka
(Studenec)
Nejbohatší sedlák vesnice Hák se vracel z obchůzky svých pozemků a celý rozmrzelý z počasí a neúrody dumal nad chmurnou budoucností. Náhle uviděl ohnivou ruku svírající železný kříž. Měl pocit, že mu kyne a chce, aby ji následoval a to až k stavení souseda Buchara (který si sáhl na život, když se nevyrovnal s lepším postavením souseda Háka - dědičné rychtářské právo), odkud skočila až k vratům jeho vlastního stavení, kde mu pohrozila a zmizela. Hák onemocněl a po čase jeho statek vyhořel. Poté co věc uvedl do původního stavu dal na místě zjevení postavit boží muka se železným křížem, který natřel červenou barvou, jenž měla odhánět zlé síly, coby odčinění zlé kletby, kterou na ně uvrhla sebevražda souseda Buchara.


O kostelíku svatého Václava
(Štěpanice)
Jednoho dne dorazili kostelíků tři vagabundi, nic dobrýho jim z očí nekoukalo, tak je nikdo z místních nechtěl nechat ve vesnici přespat, tak se uvelebili u oltáře,ke kterému si lavici přitáhli. Třetího poslali něco vyžebrat a ostatní na něj čekali. Ale jak hodiny šly, jejich třetí kamarád stále nikde. A tak čekají, když jeden náhle kývne na oltář na sochu sv. Václava a povídá: „Hej, Vaňku, pojď aspoň ty si s námi zahrát, když třetí je - pobuda - bůhvíkde!“
V tu chvíli socha ožila, svatý vážně sestupuje z oltáře, přistupuje k tulákovi a vylepí mu takový políček, že se země zachvěje. Když se vzpamatovali, socha už stála zase na svém místě.


O štěpanickém hradu
(Štěpanice)
Kdysi žili pod horami dva velcí valdštejnští páni. Štěpán a Zdeněk z Valdštejna. A i když páni historikové říkají, že hrad štěpanický dal postavit jejich bratr Jan, lidová slovesnost nám říká, že to byl Štěpán. Ať si páni vědcové říkají co chtějí, my víme, že zbůhdarma by se Dolní i Horní Štěpanice i Lhota Štěpanická po Štěpánovi nejmenovaly.
Štěpán byl mírný a hodný pán a do nového hradu si přivedl překrásnou nevěstu, kdo ji uviděl, byl jí tuze okouzlen. Prudkou láskou k ní zahořel i Zdeněk i když již měla se Štěpánem dvě děti. I nezbylo jí, než se svěřit manželovi a ten vzplál hněvem a po rozepři bratra z hradu vyhnal. Ten od té doby netoužil po jiném, než po pomstě. Za nevlídného, mlhavého rána přiběhl jednou hlásný se zprávou, že se údolím blíží velký dav ozbrojených lidí s praky a obléhacími stroji. Posádka zvedla padací most a připravila se ku obraně. Ihned z horní vsi přiběhl na pomoc zástup lidu a vyjednavač se vrátil od nepřítele s nepořízenou. Byl to bratr Zdeněk a jeho zášť jej vedla k útoku na bratrův hrad, posádka hradu byla sice nespočetná, ale dobře cvičená a ještě než se Zdeňkovo vojsko přiblížilo, stačili z blízkého dvorce přihnat stádo ovcí a koz, takže smrt vyhladověním jim nehrozila a navíc od severu je chránila prudká rokle s bystřinou.
Štěpán jen myslel na svou paní s dětmi, rozhodl se je odvést tajnou chodbou do bezpečí a hned se chtěl vrátit do boje neb nebyl pražádný zbabělec. Jen ušli pár kroků, paní si vzpomněla na šperky po své matce a za žádnou cenu se jich vzdáti nechtěla. Tak uprosila svého manžela, že se pro ně vrátí, ať odvede děti a ona se zbrojnošem ihned za ním na „Zákoutí“ přispěchá.
Ale kdos si v hradě všiml, že pán s paní odchází a tak se rozšířila mezi obránci hradu malomyslnost, za slib volného odchodu otevřeli útočníkům bránu. Zdeněk opojený triumfem i vášní vtrhl první do bran a uviděl krásnou paní, zastoupil ji cestu a hrdá žena vytasila skrytou dýku a skoncoval se svým životem.
Štěpán se záhy dozvěděl krutou zvěst a spalovala jej myšlenka na pomstu. Zoufalý Štěpán, ale časem prohlédl, že zlo se nedá opláceti zlem a svému krutému bratru odpustil, když ten pochopil, že silou a mocí nelze štěstí dosíci a prosil bratra za odpuštění. Poté oba svorně na hradě žili a starali se o budocnost dětí bez matky.
Štěpán ale záhy hrad opustil s poutnickou holí a předsevzetím života plného odříkání.


O štěpanickém raráškovi
(Štěpanice)
Jednou si kráčí pocestný s krosnou na zádech cestou, co se jí říká Moučnice, a slyší z háje přelíbeznou muziku. Najednou u buku sedí rarášek s housličkami a fidlá jako do skoku.
„Hej ty škvrně! Komupak tu vyhráváš, když už se stmívá?“ Rarach se zachechtal a sebral bukvici a lup, už letí na strejce, div mu fajfku od pusy neurazil. Pak sizase chtěl fajfku zapálit a rarach mu ji dvakrát sfoukl. To už by, ale i svatýho dopálilo a tak povídá: „Ty skrčku! Ty spratku malej! Ty nerudo nerudná, rochcápliku rochcáplá! Jestli Ti zinknu do těch skřipek, budou na makotinu, to ti poudám na padrť!“ a už se shýbá pro kámen.
Ale ani nedomluvil a už kolem něj lítá kamení, div o hlavu nepřišel. A tak na nic nečekal a utíkal ke Štěpanicím jako o život.
Jindy zase na hradbách jako ohnivý mužík se ukazoval a i počestným tkalcům vůz zastavoval.


Poklad na studenecké stráni
(Studenec)
Dědeček paní Benešové chodíval dobývat pařezy na Tomášovu paseku na Stráni. Jednoho dne měl co dělat s jedním malým pařezem. Děda se s ním lopotil a lopotil, až už se neudržel a zaklel. V tu ránu kohát z díry vyletěl a ozval se zvuk, jako když se sypou peníze. A opravdu jeden zlaťák přiletěl k noze. Okamžitě se děda jal díru prohrabat, ale nenašel nic - to zrovna odbíjeli na studenecké zvoničce pravé poledne.
Hned s tím děda šel na faru, zlaťák věnoval na dobré účely a poradil se s panem farářem. Pan faráře se divil, ale poradil. Ať se modlí každičký den ke sv. Kryštofovi. Děda poslechl a jednou, právě když skončil modlitbu ku sv. Kryštofovi, přistoupil k němu černě oděný muž a řekl mu, ať jej následuje. Ale dědu popadl obrovitánský strach, vklouzl do postele a že nikam nepůjde. Návštěvník pokrčil rameny a při odchodu jen podotkl: „Však já ještě přijdu.“
Hned zítřejší ráno se děda a běžel za farářem a ještě pěkně za tepla mu všechno vypovídal. Poté když to spolu probrali, usoudili, že by jít měl, když se za ten poklad modlil. pro jistotu děda dostal svěcenou křídu a svěcenou vodu.
Když navečer onen muž opět dědu navštívil, děda byl již připraven a uvítal ho: „Chval každý duch Hospodina!“ Na to tajemný cizinec odpověděl: „Když ho chválíš ty, tak já ho chválím taky!“ Dědovi spadl kámen ze srdce a radostně následoval tajemného muže. Zamířili hned na Tomášovu paseku odkud již do dáli zářila záře z celého sudu zlaťáků. Jak přišli blíž, Děda uviděl sedm černých chlapů jak sedí kolo sudu a zle se na příchozí mračí. Nyní jeho průvodce promluvil: „Nic se nestrachuj! Teď musíš zčerstva položit ruku na poklad!“ a ještě jednou zopakoval: „Hodně zčerstva!“
Jenže dědeček měl strach z té bandy divných černých chlapů a tak ruku natahoval opatrně a pomalu. Už se skoro zlaťáků dotýkal, když všichni chlapi jako jeden muž zařvali: „Nech být! Je to naše!“ Děda se tak lekl, že rukou škubl zpátky. Náhle se ozval pekelný rachot, jako když se hroutí země. Záře uhasla, sud zmizel i sedm černých chlapů. Ten černý pán se na dědečka smutně podíval a povzdechl si: „Tak zase marně. Zas musím hlídat dál …“ a byl tentam. Snad zlatý poklad hlídá dál.


Přítelkyně
(Purklín)
Bolka, sestra purklínského zemana Rokyty, si převelice oblíbila ctihodnou Česlavu z Prahy a hojně za ní dojížděla na návštěvy. Uprosila své rodiče, aby svolili její návštěvu na Purklíně. tak se i stalo a jednoho dne strážní hlásili, že od Kumburka se blíží skupina jezdců s pannou v čele. Hradní pán dal na oslavu troubiti fanfáru. Sotva se však krajinou rozlehl radostný zvuk trub, kůň, na němž Česlava seděla, se splašil a vyrazil prudce dolů ze stráně. Po chvíli se Česlava již neudržela a spadla tak nešťastně, že se již neprobudila.


Purklín
(Purklín)
V období třicetileté války zmizelo městečko Purklín (též Prklín nebo Perklín), ketré leželo na návrší jižně od vodního předělu mezi Martinicemi a Roztokami. Nejhorší to bylo v letech 1636-1638 a v roce 1646, kdy krajinu pustošili střídavě Švédové nebo císařští. Z Purklínu pak zbyl jen kus dlážděné cesty, trocha kamení a kovový kříž. Slovo Purklín znamená v německé podobě hrádek, který tam stávala. Tato tvrz dal jméno i městečku pod hradbami a prý stávala nad protékajícím potokem.


Rakev a svíce
(Mrklov)
Jan z Mrklova
, známý silák a nebojsa se vracel jedné noci domů a už byl kousek za štěpanickým hradem, kde překračuje potok Cedron masivní most. Náhle se temnoty vynořuje červené světlo, které se rozděluje na čtyři pochodně - toť plameny šlehající z tlam obrovských černých psů! K nohám mu dopadla rozevřená rakev a nezapálená svíce. Tmou šlehl rozkaz „Rozsvěť svíci!“ Strachem zkoprnělý Jan poslechl, ale co spatřil v rakvi už nikomu nikdy nepověděl. Celou příhodu odstonal a od té doby se již nikdy nechtěl vracet touto cestou za tmy.


Roupa čaroděj
(Horní Branná)
Žil kdysi na zámku v Branné správce jménem Roupa. Ukládal podaným zlou robotu, že na vlastní políčka času neměli, leda při měsíčku a o nedělích. Na robotu dohlíželi drábové a ti se chtěli správci zavděčiti a tak nešetřili karabáči či poddanskými pouty.
Roupa byl tvrdý a nelítostný úředník. Neznal slitování a pro groš by si dal koleno vrtat a pro dluh by sedláka pověsil. Sám byl velmi bohatý a okrádal robotníky i své pány. Poddaní tvrdili, že je čaroděj jako Vejrych, ale nikdo si na Roupu netroufl, protože byl velmi mocný. Tak lidé jen trpěli a doufali, že jeho hodina přijde.
Jednoho dne v překruté zimě přerušil krutý mráz příjezd podivných hostí. Přijeli několikeré sáně, tažené bujnými vraníky. Rolničky jen zvonily, v černých korbách neznámé, černé panstvo obsypané klenoty a ten divý pohled nesnesl nikdo z místních. Roupa dal vystrojit obrovský hodokvas, vůně pečeného masa a skvělých vín se nesla předaleko a až zakokrhání kohouta učinilo konec té oslavě.
Panstvo zmizelo a když se ukázal sám Roupa byl změněn k nepoznání. Vybledlý, sešlý, tatam bylo jeho arogance a zpupnost. Nic neviděl, nic neslyšel. Život pro něk ztratil smysl. Sedmým den ulehl a již nikdy nevstal. Na pohřbu se sešlo mnoho lidí a protože věřili v to, že Roupa byl čarodějník, nechali ho řetězy svázat. Když byl v kostele obřad v plném proudu, náhle se ozvalo praštění řetězů a z rakve povstal nebožtík čaroděj Roupa. Pár odvážlivců přiskočilo, chytilo jej a zašili jej do koženého měchu. Rychle jej znovu do rakve uložili, ocelovými hřeby přitloukli a spěšně na hřbitov odnesli. U hrobu již tíhu jeho rakve neunesli a tak se rakev zřítila na dno hrobu a ihned hroudy hlíny zasypali krutého správce navěky věků.


Slib

Žil pod horami děda Hanásek, byl to divný tvor, vždyť se skoro s nikým nesnesl a říkalo se, že i svou ženu bil. A přece se našel někdo s kým porozuměl a tím byl jen se starým Ducháčkem. A protože to byli kamarádi až na smrt a oba již nebyli nejmladší, jednoho dne si svatosvatě slíbili, že až jeden z nich skoná, ten druhý mu zcela jistě půjde na pohřeb.
A netrvalo dlouho starý Ducháček v poklidu skonal. A co se nestalo, snad musel Hanásek tkalcovat nebo měl jiné důvody, prostě na pohřeb nešel. Všichni si toho všimli i v Hanáskovi se pohlo svědomí. Ale již bylo pozdě! Příští noci se ozvalo mocné zabouchání a hlas, který pravil: „Vstávej Hanásku! Vem trakař, pojedeš na krchov!“ Hanásek spal spokojeně na jedné posteli i se ženou, ale ta nic neslyšela a spokojeně pochrupovala. Ale znělo to tak neodbytně, že vstal, přioblékl se a opravdu, venku stál již připravený trakař směrem na hřbitov. Jako omámený jej vzal a vyrazil. A jak byl trakař zpočátku lehký, každým krokem se zdál těžším a těžším a ačkoliv byl Hanásek stále při síle, každým krokem k hřbitovu mu ubývaly síly. Když dojel k márnici trakař se naklonil a jakoby se z něj něco skulilo a náhle se Hanáskovi obrovsky ulevilo.
Kdosi se krátce zasmál a pak se ozvala slova: „Když jsi mě nepřišel vyprovodit, tak jsi mě musel dovézt!“ Na víc již Hanásek nečekal, jako by se až teď probral, obrátil trakař a pelášil k domovu.


Štvaní mezi Kundraticemi a Kruhem
(Kundratice)
Když šel známý silák Mach z rodných Kundratic do Kruhu narazil na divokou honbu - štvaní. Se zlověstným zvukem se na něj v lese řítí jeden padající smrk za druhým. Jen tak tak má čas uskakovat a seč může utíká z lesa. Náhle se před ním objevil velký černý pes s očima ohnivě rudýma a nazelenalými tesáky. Mach se ohnal sukovicí a pes se proměnil ve veliký sud. Sud se valí na něj a Mach již nestíhá uskočit. Snaží se, jak mu síly stačí, ale sud mu drtí snad všechny kosti v těle. Z milosrdné mdloby se probírá až další dne zbrocený krví, ale živ!


Štvaní v Štěpanicích
(Dolní Štěpanice)
Franc Kadavý ze Štěpanic
jednoho adventního večera slyšel jak „ďáblové řvou“ před jeho domem, jak i vichřici přehlušují. Ozvývalo se jen pekelné štvaní „Huša, huša, huša!“ a tak pln křesťanské zloby na rouhačství ďáblů, nevěda co činí, posměšně parodoval slovy: „Husa, husa, husa!“ To vše jen, aby bylo vědět, že ve Štěpanicích se jich nebojí, ale jen uzavřel okenice a dosedl, obrovská rána roztřásla celou světnici a okno vylétlo z veřejí a roztříštilo se o zem. Z děsivé temnoty přilétl oknem na stůl krvavý hnát a ozvalo se temné: „Když jsi pomoh štvát, pomoz mi taky žrát!“ Franc Kadavý měl štěstí, nezaplatil svoji naivní nerozvážnost smrtí, ale bylo našli bychom dosti případů, kdy pán těchto divokých štvaní - Divoký lovec - usmrtil takovéto posměváčky a nechtěné svědky.


U všech svatých
(Dolní Branná)
Mezi Zálesní Lhotou a Dolní Brannou je zatáčka, kde kdysi stávala socha „vousaté světice“ a podstavec oné sochy tam můžeme najít dodnes. Místní proto tomu místu říkají „U svaté starosty“ nebo „U všech svatých“. Toto místo má velmi špatnou pověst jako nejstrašidelnější místo z celého kraje.
Toto by mohl dosvědčit i Anton Grossman z Oberdorfu, který když kol tohoto místa procházel, obdržel d neviditelného dvě ukázkové facky jen to štíplo. Na nic nečekal, utíkal a zastavil se až v hospodě v Zálesní Lhotě.
Jindy zase kolem jel sedlák Anton Ulwer a spatřil jak hned vedle silnice se vznáší průsvitná postava. Poznal v něm souseda Josefa Horáčka, který se před pěti dny oběsil na půdě vlastní chalupy - ještě viděl na onom zjevení prouhu na jeho krku po provazu! Duch jako by odpověď na Ulwerovy otázky, pokynul rukou ke svému krku. Ulwer jen zamumlal „Chval každý duch Hospodina a tobě dej Bůh dojít v hrobě klidu!“ a již nikdy tudy nejel. Poté ještě nechal v kostele za Horáčkovu duši odsloužit mši.
Další pověst nám sděluje, že poblíž tohoto místa ve své tůňce sídlil i vodník.
Ale i štvaní - divoká honba zde často strašívalo! Josef Hamáček také jednou jel kolem Svaté starosty z Dolní Branné a po prudkém poryvu větru najednou vidí jak se na něj valí ohnivý sud a kolem něj ňafá a poskakuje černý psík - štváně! Kůň se jeho povozem se splašil a ještě Hamáčka uhodil oj jeho voz a mrštil jej do příkopu a než se probral již jej viděl jak mizí v dálce. Neschopen pohybu stále trochu omráčen a šokován okolním dějem zíral Hamáček na rej přízraků kolem něj. Ohnivý sud se roztočil kolem silnice a štváně přes něj metalo kozelce a každou chvíli odběhlo k polomrtvému vozkovi a vztekle mu ňafalo kol obličeje. Nekouslo ale a tak byl Hamáček po chvíli zachráněn projíždějícím kočárem. Hamáček se již, ale z prožitého šoku nikdy nevzpamatoval. Po pár letech darebného života zemřel.


Víchovský vodník

Jednoho večera se vozka, který se vracel z trhu z prázdnou blížil k brodu přes bystřinu ve Víchové. Koně se v brodu zastavili a že dál nepůjdou, kočí slezl a vidí, že všechny čtyři postraňky zpřetrhané. Nouzově se svázal a jen co vyjela na druhou stranu, ozval se děsivý vodníkův škodolibý smích. Vozkovi jen zatrnulo, uvědomil si, v jakém byl nebezpečí až z toho omdlel. Doma jej museli hodně křísit, aby se z úleku probral.


Vodník z Lánského mlýna

V Horní Sytové byl mlýn, kde se říkalo „Na Láně“. Měli tam velké trampoty s vodníkem. Stále jim škodil, mlýnské kolo zastavoval a jiné škodolibosti prováděl. Již mnohokrát ho chtěl mlynář chytit a vytrestat, ale vždy byl vodník rychlejší a skočil do hluboké vody. Až jednou. Prášek přiběhl celý udýchaný, že se vodník vyhřívá na stavidle. Popadli provaz z lýčí, smyčku mu hodili na krk a protože na suchu neměl sil, posadili ho na pec a několik dní jej sušili. Vodník prosil ať mu aspoň kapku vody dají, ale mlynář nepovolil. Až poté co vodník slíbil, že se sbalí a mlýn opustí a už nikdy se nevrátí jej pustili. Vodník svůj slib splnil.


Ztracené město
(Benecko)
Na úbočí hory Žalý prý stávalo město, které se propadlo. Tomu místu se říká „Na Ztraceném“ nebo „Na propadlém“ a můžeme zde najít kameny, jenž mají dokládat pozůstatky tohoto města.

Použitá literatura a zdroje:
Jaromír Horáček: Hadí štěstí - pověsti západních Krkonoš
Roman Jirsa: Vůz hrůzy a smrti - strašidelné pověsti Českého ráje, Podkrkonoší a Krkonoš
Dalibor Novák: Průvodce po záhadných místech České republiky - Podkrkonoší
Fantastická fakta 6/2001

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA